Austrálie: Opera v Sydney, Harbour Bridge, pláž Bondi a Modré hory

Večerní déšť pokračoval s menšími přestávkami až do následujícího rána a my se schovaní pod deštníky vypravili přes centrum města na prohlídku Opery. Tam jsme dorazili po dvou kratších zastávkách. První u původních vězeňských domků, kam byli přiváženi trestanci z Británie a druhé u sochy kňoura před nemocnicí v Sydney.

Když jsme dorazili k Opeře, déšť začal pomalu ustávat a konečně nám svitla naděje, že se vyčasí. Na focení nebylo moc času, protože nás čekala zhruba hodinová prohlídka Opery, která nás provedla nejen exteriéry, ale také interiéry. Jelikož se Opera čile používá, nebylo možné fotit, jak se nám zlíbí, ale pouze v jednom sále. I tak byla prohlídka impozantní. Nikdy jsem si nevšiml, že ten bílý vnější plášť je složen z tisíců drobných obkladů, které mají navíc celkem 4 odstíny a taky jak velká je koncertní hala s varhany s tisíci píšťalami.

Po prohlídce Opery jsme se vydali po pobřeží do známé čtvrti The Rocks, kterou v minulosti obývali námořníci a dělníci z místních doků. Z ní je to co by kamenem dohodil na druhou dominantu Sydney, Harbour bridge. Cestou už začalo pěkně svítit slunce, takže jsem vytáhl sluneční brýle a opalovací krém a nechal pozdně letní slunce zakousnout do své zimou zbělené kůže. Večer jsem bohužel přišel na to, jaká to byla chyba… ale nepředbíhejme.

Harbour bridge nabízí dva okruhy. Základní v jednom z pylonů, kde si v muzeu můžete prohlédnout, jak se stavěl a druhý rozšířený, kde se projdete i po vrcholu oblouku. My jsme měli jen ten základní, ale i tak to stálo za to. V muzeu se promítá krátký film o stavbě mostu a o problémech, které museli stavitelé překonat, včetně závěrečného spojení obou částí oblouku. Musím ale uznat jak nadčasově byl most navržen, vede na něm 8 pruhů pro auta, a po  dvou pro tramvaj a chodce. Při stavbě našich mostů bychom se jimi měli inspirovat.

Cestou zpět na hotel jsme se vydali přes botanickou zahradu, kde jsme obdivovali rozkvetlé záhony a pro Čechy nevídané všudepřítomné papoušky. Po návratu na hotel jsem bohužel zjistil nepříjemný fakt a to, že jsem spálený jak rak. Namazal jsem tedy kůži hydratačním krémem a doufal, že další den bude pršet.

Pláž Bondi

Moje přání bylo vyslyšeno, následující den sice nepršelo (zatím), ale bylo pod mrakem. Oblékl jsem si tedy tričko s límečkem a dlouhými rukávy, narazil na hlavu kšiltovku a vydal se autobusem na proslulou pláž Bondi (Bondi Beach).

Dovolím si odbočku k tomu, jak funguje místní hromadná doprava. Občasní uživatelé si mohou koupit lístky jako máme u nás v Česku, ale na rozdíl od nás se necvakají, ale vkládají do strojku, který si z nich přečte čárový kód. Pravidelní cestujících používají Hop-in, hop-out karty, kdy si při nástupu a při výstupu pípnou. Kuriózní ovšem je, že v autobusech se nějak nehlásí zastávky. Místní prostě ví a turisté musí použít vlastní GPS navigaci nebo si stáhnou oficiální aplikaci, která vám na základě GPS polohy sdělí, že je čas vystupovat. Inu jiný kraj…

Pláž Bondi se krom vyššího zájmu turistů nijak neliší od jiných písečných pláží, zajímavější ovšem je přilehlé skalnaté pobřeží, které nabízí velmi fotogenické mořem erodované skály. Není divu, že Austrálie má díky min nekonečnou délku pobřeží. Nakonec to byl pěkný výlet spojený s občasnými přeháňkami a krásnými scenériemi.

Turistická past Modré hory

Necelých 100 km západně od Sydney se nachází pohoří Modré hory (Blue Mountains). Ve své době nepřekonatelné pohoří s mnoha propastmi a soutěskami porostlé eukalyptem, jehož výpary způsobují modrý opar vznášející se nad horami. Odtud také pochází jejich jméno.

Z mého pohledu byl výlet do Modrých hor asi nejhorší zážitek z celé cesty po Austrálii. Využili jsme služby místní agentury, která nás naložila do autobusu, udělala pár zastávek, nechala nás projet lanovkou přes propast a pak na dno propasti a zase nás odvezla zpět. Žádné hlubší poznávání, pouze tupé chození v kordonu dalších turistů. Jediným světlým bodem byla cesta trajektem po Sydney.

Hromadná doprava v Sydney se totiž neskládá pouze z metra a autobusů, ale také trajektů. Vidět lidi čekající na molu na trajekt mi jako středoevropanovi přijde jako z jiného světa, ale evidentně je tato doprava pohodlnější a rychlejší než cesta autobusem po věčně ucpaných silnicích.

Výhodou trajektů je, že jejich hlavní přístaviště je nedaleko Opery. Využil jsem tedy krásného počasí a poslední příležitosti k tomu, abych si udělal večerní fotku Opery. Druhý den ráno jsme totiž odlétali do středu Austrálie, podívat se na bájné Uluru.

Západ slunce
Západ slunce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.