Před přistáním na letišti Ayers Rock u městečka Yulara jsme z okna marně vyhlíželi nějaké známky civilizace. Všude okolo byla jen a jen poušť. Dokonce i při přistání na vyasfaltované ranveji jsem měl pocit, že přistáváme někde na hliněném letišti. Budova letiště je také skromná a vylidnila se hned po té, co se objevila zavazadla.
Uluru
První pocit z Yulary? Hrozné horko, sucho a miliarda otravných malých mušek, které sedají kamkoliv na holou kůži. Neštípou, nesají krev, jen si sednou. Třeba na ruku, na nos nebo pod oko – a úplně to stačí. Nezabírají na ně repelenty, jedinou obranou jsou dlouhé rukávy a síť přes obličej. Tu jsem si samozřejmě jako všichni ostatní z naší skupiny nepořídil, takže jsem chvílemi trpěl a všemožnými trhavými pohyby se snažil mušky odehnat – marně. Těžko říct čím to bylo, možná se mi poštěstilo osvícení, ale po dvou dnech jsem si na mušky zvykl a když mi vyloženě nelezly až do nosu, dařilo se mi je úspěšně ignorovat.
Ihned po příletu jsme vyrazili podívat se k Uluru. Těšil jsem se, až se rozhlédnu po okolí z vrcholu, ale cesta nahoru byla bohužel uzavřená. Dozvěděl jsem se, že Aboridžinci si nepřejí, aby nahoru chodili turisté, jelikož je celý park posvátné místo a při výšlapu mnohdy dojde kvůli strmému a hladkému povrchu ke zranění. Mnoho turistů také přecení své síly a v sluneční výhni dostane infarkt. U vstupu je tabule s podmínkami, které musí být splněny, aby se člověk mohl vypravit nahoru a popravdě jich není úplně málo.
My se aspoň vypravili na vyhlídku, ze které lze pozorovat známý efekt, kdy zapadající slunce změní barvu Uluru na sytě oranžovou. K naší smůle se od západu hala bouřka, takže z pozorování nic nebylo.
Ubytovali jsme se v kempu v dřevěných chatkách, kde i přes puštěnou klimatizaci bylo večer k nevydržení. Rozhodli jsme se tedy, že nakoupíme klobásky a pivka a uděláme grilovačku. V kempu je přímo k tomu určené místo, kde se pod velkou střechou nachází lavice a několik elektrických grilů. Střecha nám ke konci večera přišla v hod, protože se přiřítila bouře za západu a skropila vyprahlou poušť provazy deště. Ještě než jsme šli spát, domluvili jsme se, že si další den přivstaneme a zajedeme se podívat na východ slunce na Uluru.
Ten nám na rozdíl od západu vyšel parádně. Uluru bylo s přibývajícími paprsky čím dál jasnější, až se rozzářilo do oranžova. Stoupající slunce pak tuto oranžovou barvu znovu utlumilo na nevýraznou hnědočervenou barvu. Vypravili jsme se také k cestě na vrchol, ale ta byla (překvapivě) opět uzavřena.
Kata Tjuta
Původní plán vyrazit hned ráno na Kata Tjuta vzal návratem k Uluru za své, ale tohoto rozhodnutí vůbec nelituji. I když je to jeden z nepřehlédnutelných masivů v australské poušti, od mala mám raději Uluru. Kata Tjuta, v překladu mnoho hlav, je skalní masiv tvořený mnoha vrcholy. Mezi jednotlivými skálami vede turistický okruh, který jsme se zkrácené podobě prošli. Před námi totiž byla několika hodinová cesta na hřeb výletu – Kings Canyon.
Zde si dovolím malou vsuvku. Cestovali jsme autem z půjčovny, kde je běžně v pravidlech, že se s výjimkou off roadu nesmí cestovat mimo zpevněné cesty a také v noci. V noci totiž hrozí srážka se zvířetem a takový klokan umí na autě bez ochranného rámu zanechat pěknou paseku.
Kings Canyon
Navečer jsme dorazili do Kings Canyon Holiday Park, kde jsme se ubytovali. Domluvili jsme se, že kdo chce, vyrazí po rozbřesku na focení východu slunce. Přes prvotní nadšení jsme se ráno sešli jen čtyři, ostatní se pokoušeli dospat spánkový deficit.
Po návratu z focení jsme se vypravili na procházku po okraji Kings Canyonu, se zastávkou v rajské zahradě. Toto místo uprostřed pouště totiž skutečně připomíná bájnou rajskou zahradu s lagunou a malým vodopádem. Legendy tradují, že se zde za sucha scházeli Aboridžinci, jelikož zdejší pramen nikdy nevysychá.
Musím říct, že jsme měli docela štěstí na počasí, protože se nám zatáhlo a teplota nepřeskočila 30°C, jinak by jsme se na procházce doslova upekli. Není divu, že na začátku trasy je doporučené načepovat si minimálně 4 litry vody na osobu.
Alice Springs
Do naší poslední zastávky je Kings Canyonu je to cca 6 hodin cesty pouští po rovné úzké silnici, občas lemované vraky havarovaných aut, jejichž odtah je příliš drahý. Cestou můžeme potkat známé australské silniční vlaky a také čerpací stanice uprostřed pouště, kde se honosí známá cedule „No Shirt, No Service“.
Alice Springs, město které vzniklo při budování telegrafního spojení mezi Darwinem a Adelaidem. Tehdejší technologie nedovolovaly přenos na dlouhé vzdálenosti a tak zde byla umístěna telegrafní stanice, kde operátoři přepisovali jednotlivé zprávy z jednoho přístroje na druhý.
Další rozvoj nastal v průběhu druhé světové války, kdy sem byli přestěhování obyvatelé z Japonci bombardovaného Darwinu. Od té doby je Alice Springs využíváno především turisty, kteří navštěvují Uluru a ostatní parky centrální Austrálie.
Ve městě je také spousta galerií vystavující díla původních obyvatel – Aboridžinců. Ti však mnohdy žijí na hranici chudoby a spíš se povalují v parcích na trávě, než aby se podíleli na službách spojených s turistickým ruchem.
V Alice Springs jsme navštívili galerii s obrazy jedné Aboridžiské umělkyně, vystoupali k památníku ANZY a navštívili starou telegrafní stanici. Poté už jsme se museli přesunout na letiště, odkud jsme pokračovali do Cairns – města na severovýchodě Austrálie a také v úplně jiném podnebí.
Ahoj Vojto, moc hezký článek, chtěl bych se Vás zeptat, kdy ideálně vyrazit na dovolenku do Austrálie. Chtěli bychom to tam příští rok procestovat křížem krážem. Rádi bychom si dosyta užili sluníčka ale naopak vím, že například v Rudém středu může být pořádné vedro a neradi bychom aby nás to tam sežehlo. 🙂 Nějaké info už jsem si našla tady: Kdy do Austrálie. Chtěla bych se ale zeptat i na Váš názor.
Předem díky, Tereza
Ahoj Terezo, já bych vyrazil na přelomu března a dubna – to prý bývá počasí nejstabilnější. Ale pokud plánujete cestovat křížem krážem, tak se patrně teplotním šokům nevyhnete. Například přelet z Alice Springs do Cairns je jak dostat mokrým ručníkem po hlavě 🙂