Blog nejen o cestování
Sedona, místo, kam se každoročně sjíždí senzibilové, aby dobili svoji manu z místních vortexů. Pro běžné turisty místo, kde na každém krku potkáte prodejce krystalů a kde v sezoně dáte na každém parkovišti poblíž vortexové skály $20.
Výjimkou budiž Kaple Svatého kříže, postavená v roce 1932 a inspirovaná tehdy otevřenou Empire State Building.
Z Flagstaffu by jeden kamenem dohodil do Grand Canyonu, ale ten už jsem navštívil tři roky zpátky, takže jsem ho pro tentokrát vynechal a místo něj se vypravil do Národního parku Petrified Forest. A aby to nebylo málo, udělal jsem cestou krátkou zastávku na Meteor Crateru.
Meteor Crater je propagován jako nejzachovalejší meteorický kráter na světě. S tímto smělým tvrzením se dá souhlasit, kráter vypadá opravdu nedotčeně. Jeho vznik je odhadován na dobu před 50 000 lety, kdy do země narazil meteorit měřící 45 m v průměru a vážící cca 300 tisíc tun. Při nárazu se skoro celý vypařil a vznikl kráter o průměru 1 200 m a hloubce 170 m.
Celá expozice je bohužel udělána jako jedna velká turistická past, kdy se vás snaží za každou cenu udržet namístě co nejdéle.
Národní park Petrified Forest je cca hodinu cesty od Meteor Crateru a jak už název napovídá, najdeme v něm zkamenělé stromy. Při procházení mezi nimi člověk nabývá dojmu, že tyto zkameněliny musely vzniknout za pomoci lidské síly. Poházené stromy rozřezané na přibližně stejně velké špalky přeci nemohly vzniknout jen tak.
Pokračovat ve čtení „US Road Trip: Meteor Crater a Petrified Forest“
Tma, zima a provazy deště. Tak přesně se dá popsat ráno, kdy jsem vyrážel na cestu do Flagstaffu. Toto depresivní počasí bylo umocněno rozporuplným pocitem, kdy mi v hotelu naúčtovali poplatek za dva pokoje. V mém původním byla totiž rozbitá sprcha a po reklamaci jsem dostal nový, ale ze starého mě jaksi zapomněli odhlásit. Stane se. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a já v té průtrži mohl vyrazit na cestu.
Cesta ubíhala pomalu, v tak silném dešti, kdy stěrače sotva stíhají se nedalo jet moc rychle – i věční spěchálci jeli maximálně 40 mph, tak jsem se zařadil a jel s nimi. V plánu jsem měl stavit se na Four Corners, místě, kde se setkává hranice čtyř amerických států – Arizony, Nového Mexika, Koloráda a Utahu.
Z ničeho nic auto přede mnou zpomalilo a sjelo na malou točnu před mostem přes řeku, kde parkovala další dvě auta a z jednoho vybíhal člověk s foťákem. Říkal jsem si, proč zastavují a fotí si řeku. A pak mi to došlo, tady normálně řeka neteče, je tu jen suché koryto, které bylo po vydatném dešti plné vody. A za pár hodin po ní nebude ani památky.
Pokračovat ve čtení „US Road Trip: Four Corners, Monument Valley a Flagstaff“
Cortez je vstupní branou do Národního parku Mesa Verde – bývalého indiánského území. Moje představa o indiánech byla značně ovlivněna Karlem Mayem. Představoval jsem si, že většina indiánů byli lovci, kteří se přesouvali s lovenou zvěří. Nemohl jsem se mýlit více.
Indiáni obývající oblast Mesa Verde byli zemědělci, pěstující kukuřici, fazole a další plodiny. Nejen, že nebydleli v týpí, ale stavěli si poměrně rozsáhlá obydlí. Oblast Mesa Verde je tvořená náhorními plošinami a hlubokými kaňony. Původní obyvatelé obhospodařovali svá pole zde na náhorních plošinách, kde zpočátku také žili. Bydleli v zemljankách, které poskytovaly přístřeší před letním horkem i chladnou zimou – v této oblasti v zimě běžně mrzne a sněží.
Po nějaké době, pravděpodobně z důvodu mezikmenových válek, začali svá obydlí budovat v kaňonech pod římsami skal. Z jednoduchých staveb se stávaly komplexnější, až v římsách vznikly celé vesnice – puebla. Zajímavostí je, že v jednom pueblu bydlela většinou jen jedna rodina – 30 – 40 lidí.