Výlet na druhý víkend byl plánovaný do San Diega. Jelikož pracuji ve avionice, nemohl jsem vynechat návštěvu vyřazené letadlové lodě.
Z Phoenixu je to do San Diega asi sedm hodin cesty autem, a to překonáte dvě pouště a dvoje hory. Cesta je bohužel příšerně jednotvárná, v podstatě jedete pořád rovně a díváte se, jak silnice mizí někde za horizontem. Jednotvárná krajina, malá rychlost (70 mil/h), slunce, rovná cesta. To není nic příjemného.
Nicméně San Diego pro mě bylo velkým překvapením. Je to město, které konečně vypadá jako město. Lidé chodí po ulici, dálnice nemají 6 pruhů v každém směru, silnice mají zatáčky a v ulicích dokonce jezdí mhd! K tomu san diegská zátoka a vlhký vzduch. Pohádka.
Jako první jsme navštívili vyřazenou letadlovou loď USS Midway. Dieselem poháněná loď byla spuštěna na vodu v roce 1944 a sloužila až do devadesátých let minulého století. Na lodi je několik okruhů, které ukazují její všední život. Moc si cením toho, že průvodce dějají skuteční veteráni, kteří na lodi sloužili a jsou schopni odpovědět na všelijakou všetečnou otázku. Průvodce sice není úplně přesný termín, protože loď si každý prochází sám, ale jsou stanoviště, kde se tito lidé vyskytují nebo také sami prochází svůj okruh.
Tito veteráni nám popsali jakým způsobem se liší moderní lodě od této (v podstatě jen náhradou dieselového motoru za jaderný reaktor), jak při misi v indickém oceánu přistál na lodi v malém letadlu vietnamec i se svojí početnou rodinou, jak náročný byl život a ubikace námořníků. Na můstku nám vysvětlili, že kapitán lodi v podstatě nespal. Celou misi žil pár metrů od velína a na spánek a osobní potřebu měl vyčleněny 4 hodiny denně, přičemž ho mohli kdykoliv vzbudit. No, nechtěl bych to dělat.
Cestou z lodi jsme se vypravili na cestu přístavem, kde jsem si dali pozdní oběd ve vyhlášení sea food restauraci. Všechno připraveno z čerstvých surovin s cenou kolem $30, paráda.
Odpočati a posilněni jsme vyrazili na druhou část zátoky, přesněji do Coronada na pláž před hotel, kde se natáčel film „Někdo to rád horké“. Teplota tak akorát a lehký vánek od moře přímo vybízelo ke koupání, bohužel Tichý oceán je velice chladný, takže smočení nohou bohatě stačilo.
Nocleh jsme měli zamluvený v proslulém Ocean Beach Internation hostelu. Předem nám bylo řečeno, že se jedná o něco extra a taky bylo. Přátelská atmosféra, skromné, ale dostatečné zázemí a hlavně spousta zajímavých lidí. Když k tomu připočtu cenu $30 za osobu a noc a snídani zdarma, jedná se o perfektní kombinaci.
Druhý den jsme vyrazili na obhlídku staré rybářské vesnice. Jak už to v americe bývá, z původní vesničky toho moc nezbylo, ale všude byla spousta krámků s různými věcmi. Podařilo se mi zabloudit do galerie, kde nabízeli různé sochy všemožných ryb a jiných havětí z moře, kde vše dekoroval stůl ve tvaru rejnoka a asi dvoumetrové sousoší skákajících delfínu. No proste něco, co opravdu musíte mít v obýváku.
Druhou zastávkou bylo místní muzeum lodí, které obsahuje funkční exempláře od plachetnic, přes parníky až po funkční ruskou ponorku. Zrovna ta má zajímavý příběh. Po pádu SSSR generálové marně hledali prostředky, takže když přišel z Kanady zájemce o koupi ponorky, nebyl pro ně problém mu ji za pár milionů dolarů prodat. Problém nastal až při transportu zpět do Kanady, kde mu ji v přístavu zabavili celníci. Rusové samozřejmě hráli vabank, že jde o vyřazenou ponorku, ne žádnou funkční. Po několika letech šarvátek se ponorka dostala do rukou muzea, které ji dodnes spravuje.
Nikdy před tím jsem v opravdové plovoucí ponorce nebyl, pouze jsem nahlédl do rozpůleného exempláře v technickém muzeu v Mnichově, takže to pro měl byl silný zážitek. Stísněný prostor, průlezy o průměru něco málo přes půl metru. Nedokážu si představit, že bych tam s dalšími 30 lidmi strávil několik měsíců.
Poté nás už čekal jen oběd znovu v té samé restauraci a dlouhá cesta zpět.
