PHX: Zion

Jestli někomu připadne divné vyrazit o půlnoci ihned po příletu autem do 400 mil vzdáleného Zionu, musím ho ubezpečit, že v tom nebyl žádný problém. V Evropě tou dobou bylo 8 hodin ráno a díky spánku v letadle a v té době ještě příteli jetlegu, jsme byli odpočatí a plní energie.

Autem jsme jeli čtyři a v řízení se střídali, tedy kromě mě. Jelikož byla noc a nebyl jsem zvyklý na pravidla řízení v USA, bylo lepší nechat to odřídit kluky. Do Zionu jsme dorazili kolem 9 ráno, s tím, že jsme ještě cestou vyzvedli druhou skupinu, která nocovala v Kanabu.

Ráno byla celkem zima, takže jsem se pořádně oblékli a vyrazili do kopců. Cestou jsme potkávali skupinky lidí oblečených jen do trička a šortek a trochu pochybovačně si mysleli, že jsou blázni a my ve svetrech, bundách a dlouhých kalhotách jsme připraveni lépe. No, vlastně ani ne. Po pár desítkách metrů převýšení se ukázalo, že už pořádně přitápí a nahoře na Angels Landing to opravdu bylo na šortky.

Pro mě překvapivý byl výstup samotný, v podstatě jde o vybetonovaný chodníček o stejném stoupání až na plácek před samotným vrcholem. Na ten se lze dostat po úzké pěšině, v některých místech opatřenou řetězem. Bohužel davy lidí proudící na vrchol a zpět cestu značně prodlužují. Výhled však stojí za to a pokud máte štěstí (jako my), potkáte tam i chlápka s kytarou, který na vrcholu zahraje Don’t push me down.

 

Druhý výšlap téhož dne jsme podnikli na Observation point. Cesta byla hodně podobná výšlapu na Angels landing, vybetonovaný chodníček, stejný úhel stoupání. Cestou se u mě ale bohužel začaly projevovat následky jetlagu, kdy se moje břicho chovalo jako splašené a nemohl jsem pořádně zabrat. Odpočívaje každých 100 metrů jsem se ale taky nakonec dobral vrcholu. Výhled byl pohádkový, ale ještě zajímavější byla matka se třemi malými dětmi, která je nechala pobýhat na hraně 300 metrového srázu jen tak. Cestou dolů nás pak ještě předběhla a nakonec se s nimi ještě šla vycachtat do potoka. Neuvěřitelné.

Noc jsem strávil s druhou skupinou na hostelu. Byl jsem za celý den natolik unavený, že jsem prospal celou cestu ze Zionu do Kanabu, tam si dal jen sprchu a pokračoval ve spaní. Dvanáct hodin spánku a byl jsem jak rybka… a po jetlagu ani památky.

Na neděli byl v plánu výlet do Bryce canyonu. Cestou tam už se pěkně ochladilo a foukal silný vítr. Na vrcholu jsme udělali pár fotek a dívali se, jak se pomalu nasunují mraky. A začalo sněžit. První letošní sníh, alespoň tedy co se mě týče. Chumelilo se celkem fest, takže než jsme prošli celý trail, napadlo asi 5 cm sněhu. Mraky se roztrhali, slunce zasvítilo a sníh začal tát. Jen je škoda, že mi v tu dobu došly baterie ve foťáku, takže jsem tu nádheru nedokázal pořádně zdokumentovat.

A pak nás už čekala jen dlouhá cesta zpět do Phoenixu s krátkou zastávkou na jídlo v restauraci s indiánskými specialitami.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.