Po úspěchu minulých článků věnovaných základním operacím s disky, jsem se rozhodl přidat další. Ačkoliv bylo o rozdělování pevného disku na několik oddílů napsáno určitě hodně článků, není zase tak úplně na škodu přidat článek další.
Dialog, kde rozdělení disku můžete pohodlně „naklikat“ jsem již popsal v minulém článku. Teď se budu zabývat samotnou podstatou proč mít disk rozdělený na několik oddílů. V mnoha diskuzích se totiž objevují názory, že v dnešní době je rozdělení disku na několik oddílů velice zpátečnické. Já říkám, že ne.
Z důvodu třídění dat je lepší mít disků/oddílů několik. Systémový, kde je instalace samotného operačního systému a programů, které jsou buď špatně napsané nebo z jiného důvodu musí být nainstalovány na systémovém disku, disk na ostatní programy a disk na data. Tyto dva disky mohu být sloučeny do jednoho disku, nebo případně rozděleny na více disků.
Výhoda tohoto rozdělení je zřejmá. Operační systém zůstane víceméně čistý od všemožných „blbůstek“ nainstalovaných v Program files, programy z „programového“ disku lze spouštět odkudkoliv, takže v případě reinstalace operačního systému nemusíte znovu instalovat desítky programů. Bohužel ne všechny programy se spokojí s pouhým rozkopírováním souborů do instalační složky, ale zapíší si i informace do registrů Windows. Toto chování je sice v dnešní době nedoporučeno (hlavně z důvodu zpomalování Windows při dlouhodobém používání), ale takových to programů se najde ještě dost.
Stejné důvody platí i pro datový disk, který také zůstane nedotknutý. V některých případech je totiž lepší dát rovnou reinstall včetně formátu systémového disku, než se několik hodin marně pokoušet o obnovu systému.
Necpěte vše na jednu hromadu
K čemu by bylo rozdělení disku, kdyby jste všechno cpali na jednu hromadu. Takže pěkně vytvořit adresáře a třídit, třídit třídit. Nikdy neukládejte dokumenty a věci stažené z internetu na Plochu nebo do Dokumentů s tím, že to pak roztřídíte. To se nikdy nestane! Vytvořte si několik složek na svoje dokumenty, na netříděné „blbůstky“, které už nikdy potřebovat nebudete – tuto složku pak smažete úplně celou, na hudbu, filmy atd. Dnešní operační systémy sice umožňují rychlé vyhledávání, ale v případě, že se něco pokazí (a tato situace může klidně nastat), se budete proklínat, protože najít něco ve složce o 2000 souborech s podobnými názvy je nadlidský úkol.
Data bychom měli už vyřešená a teď se podíváme na programy. Otázka tedy zní: „Jak poznat kam který program nainstalovat?“ Odpověď bohužel není tak jednoduchá a vyžaduje zkušenost s instalováním programů. Obecně ale platí, že systémové nástroje typu antivir, Java, DirectX musí být nainstalovány na systémovém disku. Ostatní programy jako OpenOffice, webový prohlížeč, hry a jiné multimediální aplikace mohou být na disku „programovém“. Mohou je to správné slovo, protože toto neplatí ve všech případech. Většinou špatně napsané aplikace se totiž cpou na disk C a pouze do Program files.
Velké množství takových aplikací pochází od Microsoftu (ale je to jejich systém, tak jim to neberu). Bohužel jsem si s nimi zažil krušné chvilky. Třeba Office, Visual Studio atd. V tomto výčtu jsou sice jen program od Microsoftu, ale najde se spousta jiných programů, které nejdou nainstalovat někam jinam, dokonce mají problémy s instalací v lokalizovaných Windows. To je ovšem chyba tvůrců, nebo-li programátorů idiotů.
Kolik místa si mám vyhradit?
Pro jednoduchost si vezmeme 320GB disk a instalaci Windows Vista. Na počítači také máme 4GB RAM, čili běžná sestava. Doporučená velikost systémového oddílu pro Windows Vista je 40GB. Sečtu-li novou instalaci (8GB) a velikost swapu a souboru pro hibernaci (4 + 4 GB), máme na „systémové“ aplikace nějakých 20GB, což je dostatečné.
Zbytek disku bude tvořit datový oddíl, který bude mít po formátu velikost nějakých 260GB. Pokud byste chtěli disk dělit na více oddílů, musíte už vycházet ze svých zkušeností. Já nemohu říci kolik budete produkovat dat nebo instalovat programů, toto si už musíte promyslet sami.
Nelíbí se mi velké množství disků v Počítači
Nezoufejte, diskové oddíly nemusíte připojovat jen jako běžné disky, lze je připojit ve stylu UNIXových systémů do kořenového filesystému. Vše co k tomu potřebujete je mít disk (třeba C) neformátován na NTFS. Na tomto disku vytvoříte složku (musí být prázdná), a přes správu disků do ní připojíte disk.
Závěr
V tomto článku jsem nakousl modelový příklad rozdělení pevného disku na několik oddílů. Jestli máte nějaké dotazy, ptejte se v komentářích a doufám, že příší článek nebude zase věnovaný operacím s disky…