PHX: Předcestovní horečka

Před dvěma lety při pohovoru do mé stávající práce se jedna z otázek týkala cestování. Přesněji jestli mi nevadí být nějakou dobu pryč, na druhé straně světa. Odpověděl jsem, že nevadí a že s cestováním nemám problém. Koncem minulého roku se postupně začalo mluvit o možnosti vycestovat na měsíc do Phoenixu (AZ) (Phoenix, Arizona, USA), v rámci mého profesního rozvoje.

Započal jsem tedy přípravy na cestu, a že to není zrovna lehký proces. Od žádosti o firemní platební kartu, přes kolečko ohledně pracovních víz až po nákup všech těch drobností jako kufr, foťák, nové boty atd. Obecně celý postup žádosti o pracovní víza do USA je velice vtipný, zvláště formulář DS-160. Otázky typu jestli nemám příbuzenskou vazbu na nějakého diktátora nebo jestli neplánují v USA prodávat drogy, jsou více než úsměvné. Cesta na ambasádu a sejmutí otisků prstů už je jen pomyslná třešnička na dortu.

Během příprav došlo také k upřesnění odletu a také délky služební cesty, kde se z měsíce nakonec vyklubalo 6 týdnů, takže budu mít o dva víkendy více času na vstřebání americké kultury. A že toho bude hodně.

Nikdy v životě jsem například nebyl v mnohamilionovém městě bez fungující veřejné dopravy, kde je auto nutnost vůbec k tomu, aby si člověk obstaral byť jen základní potraviny. Nikdy v životě jsem nebyl v poušti, kdy výkyvy denních teplot přesahují 30°C. Nikdy v životě jsem neřídil auto v kuse více než 4 hodiny, Evropa je malá, zatím jsem to nepotřeboval. O autech s automatickou převodovkou nemluvě.

Zkrátka prvenství bude dost. Dneska nanečisto zkouším u rodičů sbalit a hlavně zvážit kufr a poprvé zažívám cestovní horečku. Poprvé, kdy jsem si uvědomil, že vlastně jedu celkem daleko na ne úplně krátký čas. Poprvé, kdy si říkám, jestli se nám nemůže stát něco jako tomu Boeingu v Malajsii… Ne, to by byla moc velká náhoda.

No nic, konec chmur, je čas překontrolovat seznam věcí, co ještě musím stihnout a příští pátek, osmadvacátého března, odlétám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.