US Road Trip: Four Corners, Monument Valley a Flagstaff

Tma, zima a provazy deště. Tak přesně se dá popsat ráno, kdy jsem vyrážel na cestu do Flagstaffu. Toto depresivní počasí bylo umocněno rozporuplným pocitem, kdy mi v hotelu naúčtovali poplatek za dva pokoje. V mém původním byla totiž rozbitá sprcha a po reklamaci jsem dostal nový, ale ze starého mě jaksi zapomněli odhlásit. Stane se. Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a já v té průtrži mohl vyrazit na cestu.

Cesta ubíhala pomalu, v tak silném dešti, kdy stěrače sotva stíhají se nedalo jet moc rychle – i věční spěchálci jeli maximálně 40 mph, tak jsem se zařadil a jel s nimi. V plánu jsem měl stavit se na Four Corners, místě, kde se setkává hranice čtyř amerických států – Arizony, Nového Mexika, Koloráda a Utahu.

Z ničeho nic auto přede mnou zpomalilo a sjelo na malou točnu před mostem přes řeku, kde parkovala další dvě auta a z jednoho vybíhal člověk s foťákem. Říkal jsem si, proč zastavují a fotí si řeku. A pak mi to došlo, tady normálně řeka neteče, je tu jen suché koryto, které bylo po vydatném dešti plné vody. A za pár hodin po ní nebude ani památky.

Od návštěvy Four Corners jsem moc nečekal, je to jednoduchý památník s kruhem uprostřed, kde v každé jeho čtvrtině je jméno státu, a hromadou stánků s indiánskými cetkami okolo. Tím, že vydatně pršelo, byla jeho návštěva zajímavější. Asfaltová cesta totiž vede pouze kousek za bránu a zbytek je štěrk s pískem. Normálně by to nevadilo, ale když do toho jemného písku zaprší, stává se z něj úžasné lepidlo.

Naštěstí je parkoviště ještě na štěrku, ale cestička k památníku je pouze písčitá. Snažil jsem se jít co nejopatrněji, abych neměl na botách moc silnou vrstvu blatíčka – nepodařilo se. Odřídit zbytek cesty s podrážkami vylepšenými o třícentimetrovou vrstvou bláta a štěrku jsem opravdu nemohl. Naštěstí jsem měl v kufru náhradní boty. Našel jsem dvě igelitové tašky a šel se na sedadlo řidiče přezout. Silný vítr, který lomcoval s dveřmi od auta, dotvářej zajimavou siluetu celé operace. Podařilo se. Zabalené boty skončily před sedadlem spolujezdce a já se vydal na další cestu. Večer, když jsem boty víc než půl hodinu zbavoval nánosů bláta, mi už bylo jasné, proč jsem tam byl úplně sám.

Další zastávkou bylo slavné Monument Valley. Pohled na monumenty je sice úchvatný, ale mnohem víc mě zaujalo muzeum kódu Navajo. Navajo je původně indiánský jazyk mluvený úzkou skupinou lidí – kmenem Navajo. Kryptografy té doby napadlo použít upravený jazyk jako šifru pro komunikaci ve druhé světové válce v bojích o Pacifik. V dnešní době to působí dost úsměvně, ale tehdy tuto jednoduchou substituci považovali za šifru. Každopádně stačila a na rozdíl od Němci používané Enigmy nebyla až do konce války prolomena. V muzeu je kromě informačních panelů o historii také kompletní seznam překladů z angličtiny do vojenské angličtiny, a do kódu Navajo, včetně postupného rozšiřování kódu o nové výrazy.

Samotnou projížďku po Monument Valley jsem zavrhl z několika důvodů – autem z půjčovny je zakázáno pohybovat se po nezpevněných cestách (to by sice nevadilo, ale bylo po dešti a cesty byly pokryté vrstvou blatíčka) a blížila se další vlna deště. Nafotil jsem tedy alespoň nějaké fotky a vydal se směr Flagstaff.

Opravdu jsem nečekal, že bude tato cesta tak náročná. Po třech hodinách jsem dorazil do hotelu, zajel na rychlý nákup, umyl si boty, práskl sebou na postel a spal skoro až do rána. Kolem páté hodiny ranní mě vzbudil chlad a já zjistil, že venku mrzne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.