Cortez je vstupní branou do Národního parku Mesa Verde – bývalého indiánského území. Moje představa o indiánech byla značně ovlivněna Karlem Mayem. Představoval jsem si, že většina indiánů byli lovci, kteří se přesouvali s lovenou zvěří. Nemohl jsem se mýlit více.
Indiáni obývající oblast Mesa Verde byli zemědělci, pěstující kukuřici, fazole a další plodiny. Nejen, že nebydleli v týpí, ale stavěli si poměrně rozsáhlá obydlí. Oblast Mesa Verde je tvořená náhorními plošinami a hlubokými kaňony. Původní obyvatelé obhospodařovali svá pole zde na náhorních plošinách, kde zpočátku také žili. Bydleli v zemljankách, které poskytovaly přístřeší před letním horkem i chladnou zimou – v této oblasti v zimě běžně mrzne a sněží.
Po nějaké době, pravděpodobně z důvodu mezikmenových válek, začali svá obydlí budovat v kaňonech pod římsami skal. Z jednoduchých staveb se stávaly komplexnější, až v římsách vznikly celé vesnice – puebla. Zajímavostí je, že v jednom pueblu bydlela většinou jen jedna rodina – 30 – 40 lidí.
Doba Puebel trvala zhruba jedno století, poté se lidé začali znovu stěhovat na náhorní plošiny, kde zhodnotili svoje zkušenosti ze skalních říms a začali stavět nadzemní stavby.
Jedno z Puebel vybudovaných ve skalní římse jsem navštívil. Už při koupi lístků jsem byl poučen, že se jedná o fyzicky náročnou prohlídku, kdy je potřeba vylézt 8 metrů nahoru po žebříku, proplazit se 20 metrů kolem stěny a nakonec vylézt poslední úsek po řetězovém žebříku. Díky nadmořské výšce 2500 m a malé vlhkosti vzduchu může jít o fyzicky velmi náročnou prohlídku. Samozřejmě jsem to bral na lehkou váhu, protože jsem si myslel, že moje fyzická kondice je v pořádku, ale po rychlém zdolání žebříku jsem se necítil úplně nejlépe – naštěstí to rychle přešlo. Avšak starší lidé, které jsme měli ve skupině, po prohlídce říkali, že jsou úplně vyčerpaní.
Jednou z věcí, které mám na cestování rád jsou náhodná setkání. Před vstupem na prohlídku puebla, jsem stál poblíž jedné rodinky když najednou slyším, že mluví česky. Pozdravil jsem je také česky, čímž jsem paní úplně rozhodil. Vůbec nečekala, že by se někde uprostřed Ameriky vyskytovali další Češi. Nakonec se z nich vyklubali velcí cestovatelé, z Česka sice pocházejí, ale žijí v Austrálii a vzali si pár měsíců volna, aby procestovali středozápad USA. Taky bych chtěl mít takové rodiče.
Po prohlídce puebla jsem vyrazil na projížďku po parku. Jsou zde vybudovány dvě okružní trasy se zastávkami u archeologických vykopávek jednotlivých staveb kde můžeme sledovat jejich evoluci. To je nejlépe vidět na Kivě – stavbě sloužící k náboženským účelům. Původně kulatá jáma s ohništěm uprostřed prošla postupným vývojem přes podzemní vyzděnou stavbu až ke kruhové nadzemní modlitebně. Zajímavé také bylo vidět jakým způsobem se vyvíjel přívod vzduchu a difuzor, který zajišťoval jeho rovnoměrný rozvod.
Musím přiznat, že koncept přejezdů mezi jednotlivými vykopávkami nebyl nic pro mě. V podstatě totiž věčně přeparkováváte auto – popojedete několik stovek metrů, zaparkujete, podíváte se na vykopávku a zase jedete dál. Po asi 10 zastávkách jsem to vzdal, to už mě opravdu nebavilo…
Každopádně celkově hodnotím Mesa Verde hned po Yellowstonu jako nejzajímavější národní park a to hlavně kvůli zboření zažitých mýtů o indiánech. Ano, byli zaostalejší než Evropané, ale vedli čilý obchodní ruch s dalšími kmeny až na západním pobřeží (což je bratru více než tisíc kilometrů pouští vzdušnou čarou) a byli schopni adoptovat znalosti výroby keramiky, což se v horách náramně hodilo.