Hoover Dam byla poslední zastávkou na cestě do Las Vegas, města kde to všechno začalo a taky skončilo. Kruh se uzavřel. Měl jsem domluvené ubytovaní v hotelu nedaleko Stripu, ale o dost skromnější než na začátku cesty. Na zařízení hotelu a pokoje bylo bohužel hodně poznat, že se jedná o jeden z těch „kaličských“ hotelů, kde se ubytovávají lidé, kteří si přijeli do Vegas zapařit. Skvrny na koberci od kdoví čeho, roztržený gauč, rozbité kachličky v koupelně. Na jednu noc dobré, ale déle bych tam být opravdu nechtěl.
Večer mě čekaly typické před odletové přípravy. Musel jsem vytahat a roztřídit všechny věci z auta, které jsem za ty dva týdny na cestě nashromáždil – a že toho nebylo málo. Jen tak tak jsem to všechno naskládal do svého středně velkého kufru.
Druhý den ráno mě čekalo brzké vstávání, dopolední let do Los Angeles, odkud jsem měl pokračovat do Vídně. Dal jsem si dostatečnou rezervu na natankování a vrácení auta, protože jsem se trošku obával ranní zácpy. Naštěstí město bylo úplně prázdné. Když to srovnám s večerem, kdy jsem popojížděl krokem 10 km po dálnici, bylo to, jako bych se rázem ocitl v úplně jiném městě.
Pod odbavení na letišti jsem zjistil, že můj let do Los Angeles bude o hodinu opožděn kvůli přehlcení letiště. Na přestup jsem měl dvě hodiny, takže nebyl důvod k panice. Zkontroloval jsem na Googlu z kterého terminálu mi to odlétá – jiná gate na příletovém terminálu, pohoda.
Po příletu do Los Angeles jsem se vydal hledat svůj gate. Odletové tabule ho měly prázdný, tak jsem si řekl, že chvilku počkám, protože v Las Vegas byl taky dlouho nevyplněný. Po čtvrthodině mě to už bylo divné, tak jsem se vypravil najít někoho, kdo by mi poradil. Paní na kiosku mi ale bohužel sdělila, že jsem na špatném terminálu a že musím znovu projít security.
Tato zpráva mě bohužel vůbec nepotěšila, protože mi bylo jasné, že s největší pravděpodobností navazující let už nestihnu. Ale i tak jsem se rozběhl k mezinárodnímu terminálu, doufaje, že se mi nějak podaří let stihnout. Tam jsem byl bohužel hned odstaven paní, která před security kontroluje boarding passy. Ten můj, vytištěný ve Vegas, totiž neobsahoval všechny informace a bylo potřeba jej aktualizovat. Postavil jsem se do nejkratší fronty a pokusil se s paní na přepážce vyřešit nastalou situaci. Ta mi ale jen stroze řekla, že tento let už nestihnu a že mám počkat na jiného zaměstnance letecké společnosti, který se o mě postará.
Po asi půlhodině čekání, kdy se mi hlavou honilo, že vůbec nevím, jak dlouho budu čekat na další let a že se mi vůbec nechce trávit noc na letišti, přišla paní, která mi nabídla let o 4 hodiny později s přestupem v Curychu. Bral jsem jej všemi deseti. Samozřejmě jsem musel zaplatit asi $150 za přebookování, ale pořád to byla ta lepší varianta.
Letenku jsem měl v kapse, ale stále jsem musel vyřešit dopravu zpět z Vídně do Brna. Autobus, na který jsem měl lístek totiž odjížděl tři hodiny před mým příletem. To by snad neměl být problém, říkáte si, připojím se k WiFi a jízdenku si zařídím. Bohužel to trošku problém byl. Jak jsem zjistil, můj telefon nepodporuje 5 GHz WiFi, která je již hojně rozšířená po celých spojených státech a úplně vytlačila 2,4 GHz. Tak jsem chodil po terminálu a hledal volný hotspot. Nakonec jsem jeden našel a jízdenku si přebookoval.
Let probíhal naprosto bezproblémově. Trošku jsem se vyspal, podíval se na několik filmů a za chvilku jsem byl v Curychu. Přestup na letadlo do Vídně byl také bez problémů a já si užil svůj nejkratší let v životě.
Ve Vídni, jak už to u mě bývá zvykem, jsem marně čekal na svůj kufr. Zase se mi cestou někam zatoulal. Naštěstí, na ztrátách jsem už jako doma, tak jsem si hned zajistil jeho odvoz do Brna a vydal se na autobusovou zastávku. Cestu autobusem jsem si už jen užíval – v podstatě jsem usnul hned po nástupu a vzbudil se kousek před Brnem. Dorazil jsem. Nalehko, ale 100% spokojený.