Po dech beroucích krajinkách, všemožných horkých pramenech a úžasných bublajících nebo stříkajících gejzírech jsem se vydal na jih do Salt Lake City v Utahu. Takřka pětihodinovou cestu jsem odřídil s několika menšími zastávkami na občerstvení a tankování paliva. Cestou jsem poslouchal místní rádia hrající křesťanské předělávky popových hitů, které se ale bohužel brzo oposlouchaly, protože jsou všechny na jedno brdo… Bůh mě zachrání, s boží pomocí to dokážu, bůh nás všechny miluje… Po třech hodinách jsem byl rád, že moje auto umí přehrávat i vlastní muziku z telefonu.
V Salt Lake City jsem měl domluvené ubytování přes AirB’n’B poblíž univerzitního kampusu. Na místě jsem měl být až v 6 večer, takže když jsem před čtvrtou hodinou dorazil do města, rozhodl jsem se zajet ještě na Antilopí ostrov a podíval se na Velké solné jezero. Trochu jsem se prošel okolo, smočit nožku se mi ale nechtělo – nejen, že bylo poměrně chladno, ale pobřeží také nebylo úplně nejčistší. Nicméně výhledy do okolí, zvláště kontrast „mořské pláže“ a zasněžených vrcholků hor byly nezapomenutelné. Skoro jako mrtvé moře.
Po náležitém pokochání jsem se vyrazil ubytovat. Dům jsem našel poměrně lehce, ale byl bohužel zamčený a působil poměrně neobydleně. Zkoušel jsem zazvonit, ale nikdo neotevíral. Telefon mi také nikdo nebral. Rozhodl jsem se počkat, s nadějí, že se třeba někdo objeví – ale nic se neudálo. Na můj dotaz mi okolo procházející sousedé nebyli schopni dát žádné uspokojivé odpovědi – majitele nikdo nezná. Po hodině a půl čekání jsem to vzdal, nechal jsem majiteli vzkaz ve schránce a jel si najít hotel. I takováto zkušenost holt patří k cestování.
Narychlo sehnaný hotel nebyl žádné terno – blízko dálnice a plný klasických mexikánů s kloboukem a botami do špičky, kteří si nahlas pouští z přenosného reproduktoru španělský popík. Ale byl jsem rád, že mám kde strávit noc. Na tu další jsem byl domluvený přes Couch Surfing ve vedlejším městě – což jsem si po zkušenosti pro jistotu dvakrát ověřil.
Salt Lake City je opravdu nádherné město, čisté centrum s pěší zónou, udržované záhonky s květinami – jedním slovem krása. Už se nedivím, že měli dost peněz na pořádání zimní olympiády v roce 2002. Nicméně stavba, která mě opravdu učarovala, je Utažský parlament. Architekturou připomíná Kapitol, vnitřní výzdobou Mormonskou historii a osidlování Utahu. V přízemí je muzeum věnované všem důležitým místním zemědělským a průmyslovým výrobám stejně tak jako objevům všech utažských rodáků.
Pobyt v Mormonské rodině bezpochyby patří k tomu nejzajímavějšímu z celé cesty. Můj hostitel – velký cestoval, který navštívil přes 140 zemí – mě přivítal mávajíce českou vlajkou s pokřikem Ahoj!. Jako správný mormon pocházel z rodiny s osmi dětmi a i když mu bylo skoro třicet, pořád bydlel v jednom domě s rodiči a starší sestrou, která už měla svou vlastní rodinu.
Jelikož byl pátek večer, synovci a neteře si pozvali své kamarády a hráli spolu počítačové hry. Dům takhle plný dětí jsem opravdu dlouho nezažil. A k mému velkému překvapení měl jeden z jejich kamarádů české předky, takže se se mnou záhy pokoušel mluvit česky. Sice mu to moc nešlo – bylo vidět, že doma už česky běžně nemluví – ale pro ostatní to bylo velké zpestření.
S hostitelem jsme probrali klasická témata od cestování, rodiny až po práci a šli jsme spát. Žádná velká pařba se nekonala, protože mormoni vůbec nepijí alkohol – a to bych si s ním tak rád dal aspoň jedno pivko. Druhý den ráno mi ukázal své opravdu malé město, zajeli jsme do místního podniku na snídani, kde jsem poprvé ochutnal hashbrowns a celý přecpaný jsem se rozloučil a vyrazil na skoro osmihodinovou cestu autem na jih, do Cortezu v Colorádu.
