Sedona, místo, kam se každoročně sjíždí senzibilové, aby dobili svoji manu z místních vortexů. Pro běžné turisty místo, kde na každém krku potkáte prodejce krystalů a kde v sezoně dáte na každém parkovišti poblíž vortexové skály $20.
Výjimkou budiž Kaple Svatého kříže, postavená v roce 1932 a inspirovaná tehdy otevřenou Empire State Building.
Těžko říct, jestli jsem senzibil a působily na mě otevřené vortexy nebo prostě bylo jen příliš teplo spojené s únavou z předešlých dnů, ale v Sedoně jsem se necítil vůbec dobře. Na každém kroku byli prodejci všeho možného nabízející léčivé krystaly, indiánské náramky a další naprosto nezbytné věci, čímž mě úplně demotivovali od dalšího průzkumu. Místo toho jsem se vydal na cestu zpět a užil si jízdu nádhernými serpentinami, jak jen mi to moje věčně se naklánějící SUV dovolovalo.
Ze Sedony jsem si nicméně dovezl ještě jeden zážitek – a to způsob, jak Američani bojují s kruhovými objezdy. U nás nic neobvyklého, ale jim působí stejné problémy jako evropanům Four-way-stop. Není divu, že v Sedoně, kde jsou kruhové objezdy na každém kroku, nalezneme i návod, jak jej správně projet. Bohužel většina řidičů návody nečte, takže před kruhovým objezdem dá blinkr doprava, zastaví, ujistí se, že opravdu nic nejede, i když je kruhový objezd evidentně prázdný a pak teprve vyrazí. A při výjezdu samozřejmě blinkr už nepoužije.
Na zpáteční cestě do Las Vegas jsem se zastavil na Hoover Dam. I když jsem ji už navštívil před třemi lety, říkal jsem si, že když mám cestu kolem, mohl bych se podívat na prohlídku vnitřku hráze. Ale co čert nechtěl, zrovna ten den se jim polámal výtah, takže dokud ho neopraví, byly všechny prohlídky zrušeny. Jako náhradní program byly v info centru dvě videa o stavbě přehrady s komentářem průvodců. Nakonec to nebylo úplně špatné, ale přeci jen bych se radši podíval dovnitř. Snad mi to příště už vyjde.
